Speváka Dana Bártu pred vydaním albumu Illustratosphere málokto spájal s jazzom, orientoval sa skôr na rock (Alice, Die El Eleffant), funky (J.A.R., Sexy Dancers) či muzikály (Jesus Christ Superstar, Evita). Jeho introvertný a vskutku jazzový album Illustratosphere (2000), ktorý vznikal poldruha roka, bol pre mnohých jeden z najsilnejších hudobných zážitkov posledného obdobia.
Vynikajúci hudobníci vytvárajú sugestívne plochy, zvuky a pulzy, Bárta pracuje so svojím hlasom ako s hudobným nástrojom, hrá sa so slovami, zvukmi, impresionistickými, pocitovými textami, ktorých je z väčšej časti autorom. Jazzová sloboda, ohybná popová melodickost a rocková/funková rytmická nástojčivosť sa spájajú do nevídanej veci.
Illustratosphere v roku 2000 dostal cenu českej Akadémie populárnej hudby v kategórii album roka. Naživo je táto hudba rovnakým zážitkom ako z CD.
"Hodne zásadní byl dýchánek u Badyho Zbořila doma, pri kterém mi pouštěl jazzové desky", vysvetľuje Dan Bárta objavovenie jazzového sveta, ktorý nasledovalo štvorročné hladanie. "A podruhé, když mi Míra Chyška dal kazetu Atlantis od Waynea Shortera. To byli veci, které jsem nikdy předtím neslyšel a který mě úplně zničily. Vzpomněl jsem si, jak jsme s Alicí v rámci třetí desky prohlásili, že všechny tónový kombinace jsou vyčerpaný a výjimečnost díla spočívá v aranžérskych kómatech jednotlivých členů. Najednou jsem cítil, že je to blbost, že jsem tehdy nic nevěděl. Začal jsem nabírat nové informace a zjišťovat, co z téhle hudby se mi líbí tak, že si to pouštím podruhý, potřetí nebo počtvrté, když mi bude blbě, a co si pustím proto, že to chci znát podrobně."
Dan Bárta je štvornásobný držiteľ ceny Akadémie populárnej hudby (1994, 1998, 1999, 2000).